Samanta VIII.

Neuvěřitelné! Samantu by nikdy nenapadlo, že ji může překvapit člověk. I Probuzený hleděl užasle, do očích se mu vkradl zvláštní záblesk pobavení.

„Chcípni, potvoro,“ zaječel Raúl a pokusil se znovu zaútočit. Rázem se ocitl ve smrtelném nebezpečí. Probuzený chytil mačetu mezi prsty a přemýšlivě si ji prohlížel.

„Měl jsem to čekat,“ poznamenal. „Tohle tělo si na tebe pamatuje. Nikdy tě nemělo rádo. Byl jsi vždycky moc chytrý. Vždycky jsi měl moc řečí.“

Jóki se opět vzdulo a Samanta pochopila, že se blíží Raúlův konec. Rozhodla se, že muže zachrání. Pozůstatek lidského sentimentu, napadlo ji, když se jako blesk mihla mýtinou a strhla Raúla stranou. Tam, kde stál, prosvištěla lidská ruka, přeměněná na přízračný pařát.

„Protivná klaimóra,“ zasupělo monstrum. „Připravená zkazit každou zábavu. On a já jsme přece staří kamarádi.“

Probuzený zaklonil hlavu a začal se přeměňovat. Valilo se od něj tolik jóki, že Samanta málem zavrávorala. Bylo s podivem, že Raúl jen tak přihlíží.

No ovšem, pomyslela si, on nic necítí. On neví, co se chystá. Možná si myslí, že on a já jsme v přesile. Tak hloupá myšlenka ji na okamžik pobavila. Rty roztažené v úsměvu Probuzeného zřejmě podráždily.

„Vzpomínáš na svůj veselý život, klaimóro? Na všechny přátele, které opustíš?“

Nyní už přestával netvor připomínat člověka. Jeho tělo se nadouvalo jako kynoucí těsto. Pokožka měnila barvu na tmavou šeď jako by se nořila do tmy.

„Monstrum,“ zašeptal Raúl. Mačeta v jeho ruce se roztřásla.

„Nejvyšší čas utéct,“ poznamenala Samanta chladně. „Tady musí pochopit i tvůj slepičí mozek, že nic nezmůžeš.“

„Já… já zůstanu.“

Raúl se odhaleně napřímil a postavil se po jejím boku.

„Nápadně to připomíná, jak ses lísal ke mně,“ zahučel Probuzený. Po proměně se zdálo, že jeho hlas vychází z hluboké jeskyně. „Nezapomeň ji zradit, jako jsi zradil mne.“

„Ty zrůdo! Ty se mi opovažuješ něco vyčítat! Zabils všechny naše kamarády. Zabiji tě jako jsem zabil jómu.“

Probuzený se zachechtal a obrátil se na Samantu: „Nejsou zábavní? On stále ničemu nerozumí. On stále nic nechápe. Prý zabil jómu!“

Pohrdavý výsměch rozpálil Raúla do běla.

„A nezabil jsem snad? Sám? Ty jsi mi moc nepomohl…“

Pokud ti dva vyšli na lov jómy, pomyslela si Samnta, pak není divu, že měli úspěch. Přirozeně, co si pamatoval Raúl, nebylo podstatné.

„Bude lepší,“ poznamenala k němu, „když budeš věřit, že jsi s tím neměl nic společného.“

Probuzený se opět zasmál.

„Správně, klaimóro. Ten hlupák by byl mrtvý, kdybych se do věci nevložil sám. Stačilo tak málo, malý okamžik jeho bezvědomí. Vyřídil jsem jómu a vrazil mu do hlavy zbraň toho ubohého pitomce.“

„To je lež!“

„To není lež, můj směšný Raúle,“ chechtal se Probuzený. „To je smutná pravda. Konečně musíš pochopit, jaké jsi nic ve srovnání s námi. Se mnou a s ní.“

Muž se ohlédl na Samantu. Jestliže jí při prvním setkání jeho suchá tvář připadala krutá, nyní jí připomínala tvář spráskaného psa. I přes hořící jóki pocítila vzrůstající lítost.

Pošetilost, pomyslela si. Příliš mnoho bolesti. V hlavě se jí vynořil dávno ztracený obraz. Uviděla sebe sama, jak stojí na louce nad jejich domech a zavazuje si poraněnou nohu. Schovaná před dospělými, aby nemusela snášet jejich soucit.

Taková jsem byla? Už tehdy?

Celá užasle se prohlížela a probírala vzpomínkami. Vždy si myslela, že své lidství ztratila s Adaptací. Ale jaký rozdíl byl mezi ní teď a před tím? Stejné sklony k samotářství, stejná touha nebýt závislá na cizím… Samanta dítě se nelišila od nynější klaimóry.

„Prosím!“

Zvedla oči. Vyděšený Raúl na ni mluvil, jeho rty se hýbaly. Monstrum v pozadí cosi vykřikovalo, mýtinou duněl nelidský hlas. Běsnící jóki ji zalévalo jako žár.

„Prosím!“

Zahlédla svou nerudnou tetu, jak klečí před měnícím se strýcem. Samanta chápala už tehdy, co se děje. Nakonec teta také. Ale dítě chápalo, že musí utíkat. Teta přesto prosila o slitování. Doprošovala se strýce v netvorovi? A nebo prosila samotného jómu? Proč dítě už tehdy rozuměla světu lépe než ona?

Raúl stále čekal na odpověď.

„Uteč,“ řekla se sevřenými rty. „Utíkej a neotáčej se! Schovej se před ním.“

Ano, tohle bylo to, co chtěl slyšet. Možná, že se v něm bila čest se strachem. Kdyby ho požádala, aby jí pomohl, možná by zůstal. Ale takto měl volnou cestu. Úlevou se celý povolil…

„Ale co ty, čarodějnice? Co bude s tebou.“

Samanta uvolnila další část jóki. Stejně jako monstrum před ní, i ona se měnila. Touha po boji ji pohlcovala jako rudé opojení. Jedna část v ní toužila, aby k ní také někdo promluvil a přiměl ji utéct. Druhá její část by nejraději pohrdavě odhodila Raúla stranou jako nepotřebnou zátěž… Proč se zabývat lidmi, proč na ně plýtvat soucitem…?

Ani netušila, zda to v ní mluví člověk a nebo monstrum? Ta holčička dávno před lety… Příliš bystrá na svůj věk, příliš zvídavá… Už tehdy tolik povznesená, tak odcizená vlastní rase.

„Já…“ zachroptěla, „já…“

Bez lítosti se soudila. Čas se pro ni zastavil. Stále stejně kradmá lstivost. Nadřazená vyšší inteligence. Dříve povznesená nad prosté vesničany, nyní shlížející nad Organizaci. Duše lhostejná k čemukoliv…

Poznáním se zachvěla.

„To já,“ zachrčela přes vyceněné tesáky, „to já jsem tady příšerou. To já jsem tady monstrem. To já!“