Aby zahnal pochmurné myšlenky, doktor Ditrich se zavřel v kanceláři a věnoval se práci. Listy spisu, které držel v ruce s léty zažloutly. Nikdo se o ně nestaral, pouze Výběrčí k nim přikládali svá pravidelná hlášení.
„Pozoruhodné,“ zabručel, když si doléval z karafy jablečné šťávy. „Skutečně pozoruhodné.“
Vrásky na jeho čele se vyjasnily, jako vždy když mohl svou pozornost zaměřit na neosobní problém. Dařilo se mu i zapomenout na odpolední zasedání Rady.
Jeho zájem postupně narůstal, jak se probíral dalšími a dalšími stránkami.
„… v daný okamžik jsem toto řešení považoval za nejlepší. Přirozeně zůstává na Radě, aby tento postup potvrdila a zavedla je, pokud se tak rozhodne, mezi závazné směrnice. V současnosti si neumím představit lepší řešení. K myšlence mne přivedlo hlášení čísla dvacet pět…
…nevěřím ale, že by dokázala docenit skutečný význam podobné změny. Není ctižádostivá a o žádnou věc nejeví dlouhý zájem.“
„Jeden jako druhý,“ pomyslel si doktor Ditrich. Listy byly popsány různými rukopisy. Za dlouhou kariéru čísla dvacet pět, Samanty, ji na cestách doprovázelo několik Výběrčích. Každý z nich byl jiný, jeden se od druhé nemohl víc lišit. První dával přednost formě nad obsahem, druhý uvažoval jako domýšlivý puntičkář a třetí psal zřejmě nerad, takže jeho zprávy vynikaly strohostí.
Co se však nezměnilo, byl duch řádek. Žádný z mužů si zřejmě příliš necenil ducha čísla dvacet pět. Nicméně některé její činy a nebo dovednosti se pro ně stávaly zdrojem jakési inspirace. Doktor si uvědomil, že většinu významných změn, které poslední dobou Rada přijala, tvoří návrhy těchto tří mužů.
Každý z nich byl velice rychle povýšen; každý z nich před ukončením práce Výběrčího doprovázel číslo dvacet pět. A co nejdůležitější, zdálo se, že žádný z nich nenaplnil očekávání, na něj posléze kladené.
„Vlastně,“ pomyslel si doktor Ditrich s určitým zadostiučiněním, „projevili hlavně kolosální neschopnost.“
On sám se vždy řídil logikou; ta jej nyní vedla až k naprostému nesouladu mezi tím, co četl a co se skutečně dělo. Díky tomu, že mohl porovnat jednotlivé zprávy hned, na místo aby je psal jednu po druhé, jak museli činit Výběrčí, se mu v hlavě líhl plastický obraz skutečnosti; nebetyčně odlišný od obrazu, který si pro sebe malovali oni.
Navíc ho netížila osobní zkušenost s touto konkrétní válečnicí. Bůhví jaké triky tato Samanta použila, aby oklamala své Výběrčí, když hráli hru podle jejích pravidel, ale on se nemínil nechat oklamat.
Pověst nekonfliktní bojovnice byla možná jen pečlivě budovaná zástěrka. Komu jinému by Organizace přidělila začátečníky než právě jí? Byla schopná, ale zase ne příliš. Submisivní přístup zřejmě v mladých mužích vzbuzoval dojem, že mají navrch, že to oni jsou ti, kdo mají situaci pevně v rukou. Pak už je stačilo pouze vést. Napovídat, ale nikdy ne radit…
Z šerého přítmí anonymity vystupovala postava pavoučí královny, předoucí neviditelnou síť. Její jednotlivá vlákna vystupovala na povrch, zřetelná, ale málo uchopitelná.
„K čemu to směřuje?“ ptal se Ditrich. „Jak s námi manipuluje a proč?“
Ať se snažil pochopit jednotlivé změny sebevíc, nedávaly mu nejmenší smysl. V celkové součtu Organizaci ani neposílily, ani nepoškodily. Doktor Ditrich však nevěřil, že by inteligence, která za nimi stála, jednala náhodně, z rozmaru. Cítil dobře ukrytý plán, schovaný před zraky takových jako je on; před těmi, kteří dokázali rozluštit první část rébusu, totiž že číslo dvacet pět svými Výběrčími disponuje podle svých potřeb.
Ale jakých potřeb? Zdálo se, že toto byl mrtvý bod, na kterém měl uváznout. Nabízelo se snadné a jednoduché vysvětlení: číslo dvacet pět, Samanta, se pouze snaží přežít. Minimalizuje dohled nad sebou; mladí a nezkušení Výběrčí nejsou s to řádně zhodnotit její schopnosti. To se podepíše na nižším zařazení. Nižší zařazení znamená jednoduché nenáročné mise. Šance na přežití se takto zvyšují.
Ano, zde se třepetá jeden volný konec klubka. Konec, za který by bylo možné klubko rozplétat. Pavučina ale není klubko! Byla to svým způsobem absurdní myšlenka. Připomínala dětskou říkanku. Pavučina ale není klubko!
Ditrich byl ale přesvědčen, že zde leží jádro problému. Nevědomky míhal prsty, jako by rozplétal neviditelnou síť. Ano, tady nastražila tahle Samanta past. Její případ nelze tak snadno rozmotat. Co se přihodí, pokud by se o to Organizace pokusila? Trestat bojovnici za to, že je příliš schopná a nebo bystrá? Směšné!
Tohle byl jen první uzel mezi hedvábnými vlákny. Nevedl k trestu, ale k povýšení. Číslo dvacet pět by se zařadilo pravděpodobně do první desítky. Zde by získalo další vliv a větší moc manipulovat s Organizací. Muselo by přirozeně počítat s náročnějším nasazením, ale to nyní skoro nehrálo roli.
Tolik let dovoluje nastřádat dostatek zkušeností jak přežít, pomyslel si Ditrich. Průměrný čas mezi Adaptací a ztrátou klaimóry činil necelé tři roky. Samanta jej překonala víc než dvakrát.
Ale kam to vede? Před očí se mu mihla představa sněhobílých vláken nořících se do černé noci, jako dráty vedoucí k schovanému a lstivému pánu loutek. Doktor Ditrich si musel přiznat, že tato záhada přesahuje jeho síly.
Žádné komentáře:
Okomentovat