Samanta se dívala na něžnou Lauru, jak se opírá o skálu a nervózně natahuje krk. V dáli se objevily tři malé tečky, postavy Probuzených. Samanta viděla rudou auru kolem každé z nich, která na dálku svítila jako maják.
Laura vytušila její pohled a obrátila se k ní s dojemně upřímným výrazem: „Já se nebojím, Samanta. Můžeš se na mne spolehnout.“
Další dychtivý adept na smrt, pomyslela si Samanta. Mluví stejně jako Raúl. Zatímco u něj by se styděla za zbabělost mužská pýcha, tuhle zase zrazuje falešná sebedůvěra, kterou do ní natloukla Organizace.
„Prašť jako uhoď,“ řekla nahlas.
„Co prosím?“
„Jak dlouho sloužíš, Lauro?“
„Několik měsíců.“
„Několik měsíců, co?“
Teprve po roce se ukázalo, zda klaimóra má šanci ještě žít. Jak se zmínila Sylvie, byla to doba, kdy se nahromadila celková únava z Adaptace a opotřebování lidské mysli, nenavyklé na neustálé nebezpečí. Klaimóry přece jen vznikaly z děvčátek, navyklých spíš na hru s panenkami než na mávání mečem.
Jak pošetilý život, pomyslila si Samanta. Na okamžik si vybavila venkovskou zábavu, kde se za zvuku hudby pohupovaly dívky stejně staré jako Laura a nebo Karen; a pohledem zpoza černých řas lákaly nesmělé chlapce.
„Lauro,“ řekla nakonec, „budeš plnit mé rozkazy bez ohledu na cokoliv?“
„Ano, Samanto.“
Vskutku, jak pošetilý, napadlo ji znovu. Nechce ani úlevy a nechce ani umírat v bitvě. Od nepaměti se v nás sváří pýcha a strach.
„Dobrá, Lauro. Nemusíš se bát, nezůstaneš vzadu. Právě naopak. Ty zaútočíš první a tím mi dáš čas odhalit slabiny netvora.“
Samanta pohlédla na svou společnici. Je to jako poslat ji spáchat sebevraždu. Uvědomuje si to?
Podle šokované hrůzy v Lauřiných očích poznala, že ano. Přesto mladá klaimóra kývla a sevřela pevně meč.
„Jak pošetilé,“ zabručela Samanta a položila ruku na Lauřino rameno. „Chvěješ se…“
„Ne, nechvěji. Nemám strach.“
„Chvěješ se a máš strach,“ opravila ji Samanta. „V nohách se ti usadil rosol a žaludek tě bolí. Cítíš se jako poslední zbabělec.“
„To není pravda!“
„Nemám stejné nadání jako Sylvie, ale tohle cítím. Stoupá z tebe černé jóki obav.“
„Černé jóki?“
Samanta se usmála. „To se jen tak říká. Už se uklidni. Nebudeš bojovat.“
„Ale já…“
„Musela jsem ti ukázat pravdu. Ty dobře víš, že tady nejsi nic platná, viď?“
Laura sklopila hlavu. „Ano,“ přiznala tiše. „Ale pokud mohu pomoci, pomůžu.“
„Pomůžeš mi, když se nebudeš plést pod nohy. Tvé zkušenosti jsou tak nepatrné, že na vážkách boje nebudou znamenat významný rozdíl…. Přesto mi můžeš velmi prospět.“
„Jak?“ Laura se dychtivě chopila poslední šance, jak být alespoň trochu užitečná. „Jak ti můžu být užitečná?“
Samanta ukázala prstem vzhůru. „Sleduj oblohu a nezapomeň nás včas varovat.“
„Co se stane?“
„To netuším. Vím jen, že to poznáš, až to přijde.“
Žádné komentáře:
Okomentovat